Šalmaj

Šalmaj je dřevěný dechový nástroj s dvojitým plátkem (strojkem) a kónickým vývrtem. Je předchůdcem hoboje a anglického rohu. V mnoha zemích přetrval v rozličných podobách do současnosti a je hojně využíván v tradiční lidové hudbě, např. dulzaina (příp. chirimía) ve Španělsku, xirimia, dolçaina, gralla, tible či tenora v Katalánsku, charamela v Portugalsku nebo ciaramella v Itálii.

Slovo šalmaj pochází přes německé Schalmei a starofrancouzské chalemie či chalemel (ve významu „píšťala“) z pozdně latinského calamellus. To je zdrobnělina od slova calamus, které znamená „rákos, stéblo“ a přeneseně právě i „píšťala“.^[1] Její jméno může vycházet i z arabského salameya.

Slovo je v češtině zpravidla ženského (pouze takto je uvádějí PČP, SSČ, ASCS, Internetová příručka ÚJČ^[2]), „zřídka mužského rodu“ (informaci o mužském rodě podává SSJČ a PSJČ).

Podle některých zdrojů vznikla šalmaj v Bagdádu za vlády kalifa Haruna al Rašída (763–807), podle jiných je potomkem anatolského nástroje zurna. Do Evropy se dostala během křižáckých válek, kdy Saracéni využívali k zastrašení protivníka velké vojenské kapely sestávající především ze šalmají, trubek a bubnů.

Nástroj je obvykle vysoustružen z jednoho kusu dřeva, opatřen kuželovým vývrtem a roztrubem. Třtinový dvojitý plátek (strojek) byl původně podložen kovovým diskem, který sloužil jako opora rtů, později byl strojek vsunut do dřevěné piruety. Rty se částečně opíraly o piruetu a strojek svíraly pouze lehce, možnost ovládat dynamiku nástroje byla tedy velice omezená. Zvuk šalmaje byl proto pronikavý a silný.

V 16. století došlo k dalšímu rozvoji nástroje – byl zúžen vývrt, zmenšeny prstové otvory, jeho rozsah se zvýšil. Nástroj se vyráběl v několika velikostech, větší typy byly opatřeny klapkou, kterou zakrývala ozdobná krytka – fontanela. Tyto byly nazývány „pumorty“.

V 17. století postupně převzal úlohu šalmaje hoboj, na jehož vývoji se nejvíce podílel francouzský stavitel nástrojů Martin Hotteterre.

Po vzoru Saracénů byly šalmaje brzy po křížových výpravách využívány v evropských vojenských kapelách. Ve čtrnáctém století jsou rovněž zdokumentovány taneční soubory snižcových trumpet a šalmají. Po zdokonalení nástroje na počátku 16. století začal být nástroj spolu s pozouny a dalšími dechovými nástroji hojně využíván městskými kapelami a trubači nejen pro světskou, ale i pro chrámovou hudbu.

• Buchner, Alexandr (1952): Zaniklé dřevěné dechové nástroje 16. století. Sborník Národního musea v Praze. Svazek VII-A – Historický č. 2
• Čížek, Bohuslav (2002): Hudební nástroje evropské hudební kultury. Aventinum Praha. ISBN 80-7151-211-7
• Baines, Anthony, (1991): Woodwind Instruments and Their History. Dover Publications. ISBN 0-486-26885-3
• Kurfürst Pavel, (2004): Hudební nástroje. Togga. ISBN 80-902912-1-X

• Hoboj
• Chalumeau
• Klarinet

• Obrázky, zvuky či videa k tématu šalmaj na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo šalmaj ve Wikislovníku
• Vzdušnicová šalmaj
• John Hanchet – výrobce šalmají
• The Renaissance Shawm – článek
• The Medieval Shawm – článek